A jak to bylo dál??
Jak jsme se chystali na East Cape, to už jsme psali… ale zajisté jste všichni děsně napjatý, jestli jsme ho dobyli, že??
No, a to je právě ončo… Někdo dobyl, někdo nedobyl!! :) Až na východní krajíček pevniny zélandské jsme dojeli, pod majákem zaparkovali a lelkovali připraveni vyškrabat se vzhůru až s blížícím se západem slunce (to aby to mělo ten správnej šmrnc, romantiku a samo taky trochu toho kýče). Jenže Toma lelkování nebavilo, vzal si batoh, láhev vína a vyrazil nahoru, že tam na mě počká. Já jsem si za necelou hodinku sbalila taky svoje saky paky, zamknula Egonka a vyšla…. Ušla jsem celých 15metrů, když jsem před sebou uviděla Toma, jak právě seskočil z posledního (pro mě prvního) ze 700 schodů vedoucích na maják. A prý že se sem žene oooobr mrak dešťák. Mrak dešťák by nebyl až tak hrozná věc, jen ho přinesl oooobří vichr, takže pršelo rovnoběžně se zemí a Egonek se v noci zmítal v poryvech větru. Ráno jsme sice budíka nastaveného na východ slunce měli, ale jeden jediný pohled zalepeným okem stačil k tomu, abychom se ještě zahrabošili do peřin a nikam do toho nečasu nelezli. Z toho tedy vyplývá, že jsem svou nejprvněji východní možnost vidět konec nebo začátek světa prostě a jednoduše prolelkovala!!! :)
Celý následující den jsme byli odměněni nádherným počasím v barvě šedi a ještě pochmurnější šedi, takže celá naše cesta kolem pobřeží, co by za normálního slunečna byla celá tyrkysově uchvacující, byla tak nějak nudná a ponurá!! Dorazili jsme do městečka Whakatane, nakoupili s velikou slávou konečně stan (maskovaný a ještě o 10 dolarů levnější než obvykle). Abyste rozumněli, abychom mohli vyrazit na vícedenní pěší putování, potřebujeme stan, neb chatky jsou dosti drahé. Měli jsme vyhlédnutý tenhle maskáč za 50 dolarů (obyčejnej jednoplášťák) a oni nám ho kolem vánoc prostě a jednoduše ve všech Warehousech, co jsme prolezli, vyprodali. Jedinou další možností pak bylo zakoupit také jednoplášťový stan za stejnou cenu, ovšem v barvě bleděmodré se zářivě žlutým vrchlíkem…. Což je na stanování v divočině na tajňačku vyloženě ideální.. :) No a tady měli dva!!!! Tak jsem se tam nacpala, jeden hnedle uchvátila a stála tam jak tvrdý Y se stanem, než došel Tom, co zrovna pátral v jiný části obchodu.
Den další nabídl již počasí opět standardně letní, tudíž jsme ho využili k přesunu směrem Tauranga a návštěvě všech tří místních vodopádů, co byly popsaný v atlase. První byly čupr, u druhých jsme postrádali samotný vodopád, co jsme nepostrádali však byly davy lidí opalujících se a cachtajících se všude okolo, takže rychle pryč. Třetí vodopády zdály se být učiněným rájem. Z výšky tak 100m jsme koukali na průzračně azurové jezírko, do kterého z výšky čůral hubený vodopádek, kolem jen hluboký sráz a nikde ani noha. Prostě idylka jak vyšitá….. a tu nám na sestupu k jezírku zkazily zamčený dvéře do tunelu…. Někdo tady holt má kus louky, kus kopce, někdo vlastní kus pobřeží a nějaký ten šťastlivec vlastnil i tento vodopádek… :(
V Mt.Manganui, což je něco jako zélandské Bibione pro Zélanďany, jsme se poprvé za svůj pobyt statečně vrhli do mocných vln Tichého oceánu a pořádně se okoupali!!!!!!
Mysleli jsme, že zakempíme v parku u kolotočů, což věštilo trochu divočejší noc, ale nakonec bylo všechno jinak. Přijeli za námi z Aucklandu Lucka s Dominikem a jelikož si Dominik přivezl fazolové křeslo (takovej ten pytel na sezení, co jsou v něm fazole) a chtěl v něm někde venku nocovat, přesunuli jsme se po chvilce bádání temnou nocí zpátky do divočiny k prvním vodopádům, co jsme my ten den navštívili. Při romantice narozeninových svíček zapíchnutých v našem vánočním květináči s už uschlým vánočním pikostromkem Oněginem jsme žvanili nad vodopády asi až do dvou. Po návštěvě vodopádů číslo 2 jsme přejeli zdolat horu Mt.Manganui, co se tyčí na úplném konci manganuiské kosy. Podle maorské lidové slovesnosti jistý bůh zaplanul láskou k nějaké děvě, co ho jednoduše nechtěla, a zarmoucen a žalem zničen požádal noční kreatůry, aby ho hodili do oceánu. Kreatůry se však zřejmě trochu loudaly, protože než tam zhrzeného boha dovláčely, přišel úsvit, ony zmizely a chudák nešťastník zůstal na špičičce pevniny jako kopec navždy!
To my tam navždy zůstat nemohli, páč už na nás v Taupu čekali Marta s Pepou a Edgarem celí nedočkaví velkolepých turistických výkonů…
—————