Australská poušť aneb my dva, Dynosaur, Šónik a Trumbelína v Rudém srdci

Noc v Dinosaurovi byla super. Uspořádání kempovacích potřeb a všeho nezbytného má celkem logiku a je k pohodlí cestovatele. Jediné ,co nebylo příjemné, tak pouštní vedro před usnutím, tak trošku strach z pavoučků, hadiček a jiných breberek a k tomu ranní kosa na poušti.

Náš plán cesty je opravdu velkolepý a tak není žádný čas na prostoje. Vstáváme při východu slunce a zaléháme těsně po západu (již zmíněný strach ze srážky s klokany a velbloudy).

Máme suprovou mapu, kde jsou vyznačena všechna místa, kde se dá přespat, a víceméně všude to je zadarmo a celkem dobře vybavené (záchod, sezení, odpadkové koše). Hned na našem prvním jsme měli vyhledanou geokešku, ale ze strachu z hadů jsme do roští nevlezli :).

Tak jsme teda vyjeli na cestu předlouhou. Všechno tu je z ruky :). Míjíme kolem 50ti sražených klokanů a dokonce i velblouda. Hrozivé číslo, ale je to tak. Prostě tu umírají ve velkém a auta jsou proti srážkám dostatečně obrněná. Speciálně trucky a autobusy.

Potkáváme velké množství silničních vlaků. Úžasnost, která se jen tak nevidí. Obří truck táhne až 4 návěsy. Naštěstí jsme se ještě nedostali k předjíždění tohoto kolosu, i když při zdejším provozu a délce rovných silnic by to neměl být problém, ale kolos to je obří.

Další úžasností na silnici jsou terénní džípy různých expedic, dobrodruhů a nebo jen obyčejných turistů. Vše skoro jak na Rally Paříž-Dakar. No a z tohoto zážitku se zrodil sen o projetí Austrálie takovýmto vozem. Přece jenom s naším půjčovnickým Dynosaurem můžem tak akorát na asfaltku a to není ono, když místní krajina nabízí tolik dobrodružného :).

Dnes bylo v plánu zhlédnout Kings Canyon, který je pouhých 500km před náma. Zvládli jsme ho i se 6ti kilometrovým okruhem. Kings Canyon je opravdu krásný. Vše umocňuje rudá barva pouště. Hlavní část je obrovská rokle, která je po stranách absolutně hladká od odlomení kusu povrchu. A všude okolo jsou zvláštním způsobem utvořené jakoby lívance od krav nebo hromady palačinek ze slepence. Malé, velké, obří, prostě pro každého kousek :).

Potkali jsme tu prvního živočicha, co se mu radši klidíme z cesty. Byl to nějaký ještěr (asi varan, protože ten jediný mě napadl) a měřil zhruba 1,5m, ale naštěstí jsme na něj koukali jen z mostu.

Podél silnic jsou krásní dravci, kteří si pochutnávají na zbytcích klokanů. Jedná se o Wedge-Taile orla a je to pořádný kousek ptáka. Zatím nám vždy pláchl z dosahu objektivu, chuligán!!

Taky tu jsou podél nekonečných silnic všude tykve. Takové ty okrasné. Nebo si to aspoň myslíme. Brzy plánujem bližší ohledání, o co se vlastně jedná.

Z filmů o Divokém západě si pamatuji létající keře. Teda ještě si to vybavuju z dob žití na kolejích, kdy nám takhle po pokoji průvanem létaly chuchvalce prachu a my měli radost jak na Divokém Západě. No a teď jsou chuchvalce prachu, teda létající keře tady před námi.

Cestou po nekonečné silnici jsme dokonce potkali lovce hadů co si nesl pytel a klacek na hady. Vypadal dost podivínsky, ale určitě byl ve svém oboru velmi dobrý. Samozřejmě jsme obsah pytle nepotřebovali vidět.

První dva dny tu byl zvláštní opar, který byl absolutně oranžový a v kombinaci s rudou barvou pouště a skal bylo nemyslitelné něco vyfotit. Na fotce hnus, ale ve skutečnosti paráda.

Těsně před dnešním spaním jsme ještě navštívili vyhlídku na obří monument Mt.Connor, který se najednou vytlačuje ze země všude kolem rovné. Vypadá jako obří stůl na fotbalovém hřišti. A odtud už to je co by člověk kamenem dohodil na naše vysněné Uluru (Ayers Rock), jen asi 200km. Na vyhlídce jsme se poprvé odvážili pro kešku mezi křovíčko :) Po cestě k autu jsme byli upozorněni jinými turisty na výskyt psa Dinga, který se potuluje asi 300m od nás na silnici. A ono ejhle, nekecali a byl tam. Taková béžová lištička co nevypadala ani moc nevrle.

Z cesty z našeho prvního nocležiště k osadě Erldunda, kde se dá natankovat jsme udělali malou zastávku na velbloudí farmě, kde měli i mláďata a mraky papoušků.

Ze začátku jsme se podivovali ohořelým pásům houštiny v okolí silnic. Teď již víme proč toto. Kvůli nadměrného horku a výskytu požárů jsou okraje silnic (zhruba 50m na každou stranu) uměle vypalovány, proti napadení silnice případným obřím požárem. Protože shořelé už prostě nehoří.  Pro někoho zřejmá věc, pro nás to byla záhada.

Náš druhý teda vlastně první pořádně cestovatelský den jsme ujeli 700km po silnicích uprostřed pouště. Plno lidí na svých webech kritizuje tuto část země, že je nudná a nestojí za to jí navštívit. My sice nevíme jak zbytek Austrálie vypadá (známe jen letiště Melbourne a to důkladně), ale pro nás je to nepopsatelně krásné. Poušť se mění každou chvíli z roviny na skály, ze skal na porostlou zeleň a z té zase na bílé, žluté a jiné plochy, mezi kterými vykukuje stále rudý základ. Řízení na Novém Zélandu je odpočinek, ale tady? Třeba i 100km žádné auto, pouze a jen rovný kus krásné silnice, kde nás nikdo neohrožuje.

Ale to nejlepší z Rudého středu a celého Outbacku nás teprve čeká v následujících dnech.