Ostrov Eua - Cesta na Euu, Průzkum

Cesta na Euu

Po výborné večeři a prožitém kulturním zážitku jsme padli do postelí a spali až do rána. Tonis guest house nabízí odvoz i do města za mírný poplatek, ale my chtěli jít dřív tak jsme si zase zopakovali cestu pěšky. Dneska už ubíhala mnohem rychleji. Zaskočili jsme do kavárny Escape, která tu je asi jako jediná evropského stylu a schází se tu v ní dost cestovatelů. Dali jsme se tu do hovoru s jedním Australanem, popili trochu kávy a k ní zakousli sendvič. Dokonce tu měli zdarma wifi připojení a tak jsme se mohli spojit se světem. A ke všemu tu byla klimatizace a z ní se nám opravdu do toho úmorného vedra nechtělo. No nakonec jsme vyrazili, vzali jsme to přes naší oblíbenou pekárnu (kde byly 2 pokladny, ale jen jedna obsluhovala cizince a místní. Druhá byla zřejmě pro vyvolené. Navíc jedna měla chleba a sýry a druhá chleba a pití. Takže když chtěl člověk na první chleba, sýr a pití tak nastal problém) V pekárně jsme strávili hodně času, všechno na sobě jsme měli durch, protože se vzduch ani nehnul a navíc tu bylo neskutečně lidí včetně Číňana, který si odnášel zhruba 120 chlebů v igelitkách!!!! Osobně jsem mu ty igelitky pomáhal chytit do ruky. Neskutečné :).

Zaskočili jsme na vyhlášený městský market, kde mají ovoce, zeleninu, hotová jídla, ručně dělané výrobky, veteš a kdo ví co ještě. Nakoupili jsme malé zelené banány s tím, že nám dozrajou (ano dozrály, ale až za 4 dny). Pak už nezbývalo než pelášit na trajekt na ostrov Eua. Je to menší pofidérní loď, do které by se mohly vejít dvě auta, ale vozí se tu spíš jen zboží a lidi. Dokonce jsme si i sedli, protože dnes díky včerejšímu svátku jedou trajekty dva. V zátokách je vše v pořádku, ovšem po výjezdu na volné moře se loď značně houpe, vrže a nahání trochu strach. Ale je to celkem pohoda a jízdu si užíváme. Trvá 2,5 hodiny. Po cestě jsou vidět stovky rackokaprů kolem parníku. Čili létajících rybek :).

Vylodili jsme se a koukali jak z jara. Všude kolem nás mumraj. Mraky lidí, rozpadajících se aut a překládání nákladu. Navracející se školáci z výletu naskakující na korbičku malého náklaďáčku. My se tak nějak motáme mezi tímto zmatkem a hledáme co s náma. Zastavuje džíp a ptá se jestli jdem do jeho guest housu. Říkáme mu jméno našeho a on nám radí počkat u toho nejhoršího auta v přístavišti, že je kapitána našeho trajektu, a ten že je manželem naší paní domácí :). Kapitán nás vidí, že mu ošlapujem u jeho Ringaringa Tutu káry a jde s náma dát řeč. Máme chvíli počkat a pak pojedem. Sedíme na korbě, která je skoro celá urezlá a zdá se, že možná upadne. On stojí před dveřmi a kouká na klíče v zapalování, drbe se na hlavě a neví jak odemkne zamčené dveře. Je to ovšem profík a stáhne okno z venku :). Doleje vodu, nařechtá Ringaringa Tutu a můžem frčet. Přibržďujem u rozpadlé budky, vedle ní leží ve stínu na zemi chlapík s respirátorem na čele. Pomalu se zvedne, najde kámen, dá ho kapitánovi pod kolo auta (asi nám to moc nebrzdí) a zajde do buňky. Respirátor už má přes nos!! Vrací se s kýblem, který má asi do čtvrtky plný benzínu. Natankuje nás a jedem dál. Kapitán kupuje flašku Spritu u Číňanů. Pak ještě vysazujem bednu u nějakého dalšího domu, která už je naší poslední zastávkou.

Dorážíme do Taina Guest housu. Měli jsme rezervaci na včera, ale i tak z nás je Taina dost překvapená a zdá se, že si tu rezervaci z mailu moc nepamatuje. No posadí nás k trsu banánů a máme počkat a zatím si dát pár banánů. Mají dva druhy. Malé a velké. Malé jsou lepší. Za chvíli máme svojí buňku a můžem se jít ubytovat.

Bydlí tu i Německý chlapec, se kterým jsme tu měli domluvené posezení u kávy přes couchserfing. Chvíli s nim klábosíme, dozvídáme se, že chodí s dcerou paní domácí a čekají na vízum do Německa pro slečnu. Dostáváme čerstvé buráky (čerstvý buráky se prodávájí s natí jak mrkev). Pak už nás čeká jen spánek s podivnými zvuky, které se ozývaly ze střechy.

Průzkum

Zvuky nás, jak se zdá až tak moc nevzrušovaly, protože jsme se konečně docela dobře a nerušeně vyspali! Nedělní ráno jsme zcela nevýznamně proflákali, poněvadž jsme se rozhodli navštívit nedělní bohoslužbu v kostele a to se koná až od 10ti. Jelikož s sebou neměl Tom nic více společenského než kraťasy, naše paní Taina mu zapůjčila černou zavinovací sukni svého syna, nebo kdovíjak příbuzného mladíka. Zavinuli jsme tedy Toma do sukýnky a spolu se zélandskými studenty, co taky bydleli u Tainy a taky se chtěli juknout do kostela jsme vyrazili. Na to, že se na kostely všude na Tonze přispívá až nechutně nerozumně moc, tady tento kostelík moc příspěvků nepobral. Chýše oprýskaná, linem vystlaná s jedním obrázkem nábožného námětu (určo na tom byl nějakej ten svatej, možná to byl přímo Ježíš, ale tomuto oboru ani za mák nerozumím)… V chýši vedle na zemi rozjímali kněz s dalším papalášem a mužové. V kostele seděla do záclon a jinak štramandózních lesklých materiálů oděná babička v bílém klobouku a kopa načesaných holčiček. Postupem času došly i další dvě dámy (obě na sobě také měli kostými připomínající divadelní výbavu dost chudého divadelního sboru), mladý pár a mužové. Do kostela obvykle svolává zvon, tedy alespoň tuším. Zde se z nedostatku zvonů (možná za nedostatek zvonů může nedostatek věží – všechny kostely jsou ploché stavby) muselo svolávání do kostela zaopatřit jinak. „Náš“ kostel byl vybaven starou plynovou bombou, co visela na klepadle, do níž se zuřivě mydlilo. Někteří se před vstupem do kostela zuli, takže přede dveřmi se utvořila kvalitní sbírka žabek jednoho typu avšak více velikostí. Kazatel byl mladý mužík, co se vynořil v čele místnosti a začal předčítat z bible. Potichu si pro sebe huhlal a mlel zcela nezáživně jazykem domorodým, intonaci neměnící. Poslouchající místní občas zahučeli: „Jooooooo!“ nebo : „Malo!!“ (děkuji). Zcela nezáživný přednes byl občas přerušem zpěvěm, kdy těch pár domorodců zadulo tak, jako by jich tam nebylo 15, ale 50. Zejména ženy se pochlapily a ječely ukrutně!! Všechno bez doprovodu hudby. Musíme přiznat, že kvůli tomu – kvůli zpěvu – jsme do kostela šli, a musíme uznat, že to byl mazec. Ostatní procedury nám trochu naháněly respekt a strach! :) Dvakráte jsme si museli dřepnout na zem zády k oltáři, zavřít oči a poslouchat opět nezáživný hlas kazatele, na který ostatní mručeli Jooooo a Maloooo. Ovšem největší divočina začala, když kazatel odhodil bibli a rozvášnil se na vlastní téma. Tatam bylo huhlání, chabá artikulace… vyskakoval tam jak čert z krabičky, máchal rukama,hrozil, vykřikoval, křičel, hudral a obecně prostě budil strach. Tak trochu jsem měla obavu, jestli se z toho transu vůbec někdy dostane, jestli se náhodou nezasekl v určité fázi fanatismu…. Ale vše dobře dopadlo, nakonec po dlouhé době přestal a dokonce se uchýlil k opětovnému zahuhláni něčeho z bible. Taky došlo na pravidelné příspěvky, kdy před starého muže předstoupil další muž se školním sešitem velikosti A4 (zřejmě pokladník oddílu) a zapisovali si denní příspěvky. Báli jsme se, aby nás pak třeba neukamenovali, tak jsme z pěněženky vybrali asi 2 dolary a stejně jako zélandští studenti jsem je pánům zanesla. Zahuhlali malo a zapsali si důležitě můj příspěvek. Jestli tohle byly všechny příspěvky, již se nedivíme, že tenhle kostel vypadal, jak vypadal. Myslím, že peníze mohli stačit tak na pořízení nové kavy, protože tu starou pánové popíjeli až do časných večerních hodin. Soudě dle toho, že kapitán (manžel Tainy) se z kostela navrátil až v 7 večer!! :)

Plni dojmů jsme se vrátili z kostela, sbalili si batůžky, osedlali zapůjčená kola značky Takyfurtošlap a vydali se prozkoumat jižní cíp ostrova, kde měly být dechberoucí útesy a skalnaté formace. Zmateni popisem v kreslené mapce zahnuli jsme o krapet dříve na silnici odbočující vlevo než jsme měli. Místo ke skalám jsme dojeli do malé osadky, kde na nás lelkující domorodci dost užasle koukali. Jeden se dokonce odvalil od své chýšky a šel s námi pohovořit. (inu, neděle, co bychom po nich chtěli, že??). A že prý se musíme vrátit… Zíral na naši mapku asi tak, jako by tento vynález viděl prvně, ale nakonec jsme se s ním dohodli, že pod námi někde souběžně vede cesta, na kterou potřebujeme. Dokonce z něj vylezlo, že se dá z osadky jistou nábližkou na cestu dostat, ale že to je docela špatná cesta a s kolem to asi nepůjde. Ale že si je tam můžem nechat u něj v kuchyni. S díky jsem odmítla a rozhodla se, že to i s kolama nějak zvládnem. Cesta byla skutečně trochu horší. Vypadala asi jako když někdo jednou prošel loukou s vysokou trávou! Občas se daly rozeznat náznaky vyťapané stezičky pod více jak metr vysokou zelení. I statečně jsme tlačili kola, i když Tom (po tom co ho něco štíplo do prstu u nohy) se snažil argumentovat proti. Nakonec jsme z divočiny úspěšně vyskotačili na cestu, která skutečně za chvilku končila popisovanou „bránou“, kam jsme potřebovali. Ovšem slovo brána je dost nadnesený výraz. Otevírání brány vypadalo asi tak, že když jsem nadzvedla drátěné oko, kterým byla branka přivázáná ke sloupku, branka se sesunula k zemi. Byla z toho rázem hromádka klacků svázaná drátkem. I rozmotala jsem klacky, narafičila je, aby se tvářily, že stojí, a rychle zase přichytila okem a prchla dál! :)

Za chvíli už jsme byli v „kamenné zahradě“ a kochali se značně mocnými útesy. Kolem se pásli údajně divocí koně, ale zase vzhledem k již zmiňované bráně, zas až tak divocí asi nebyli. Další významností byl přírodní oblouk nad mořem, na který se dalo nejlépe kouknout z vyhlídkové plošinky. Pod tímto výrazem si asi každý představíte v tonžských podmínkách všechno, jen ne skutečnou vyhlídkovou plošinku! No, a chyba lávky, nevím, jak se tam vzala, proč se tam vzala, ale z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu tam někdo turisticky uvědomělý vybudoval vcelku nedávno fakt pěknou plošinku. Myslím, že ani na Zélandu by se za ni nestyděli! Co provedl místní člověk bylo šokující, co provedla matička příroda s masivem před námi, kde dole moře vymlelo ohromné množství zeminy, že se vytvořil obří oblouk, to bylo ohromující! Ještě chvíli jsme šlapali do kopečka, z kopečka, bahnem, bahnem… až nás to přestalo bavit. Sice moudrá mapička radila jet ještě dál, že bychom tam viděli jen na ostrově Eua se vyskytující obří papoušky, ale byl děsněj pařák, tak už jsme se viděli na pláži a ne na kole (bez převodů!!!) v bahně.

Na pláž s bílým pískem, který nakonec nebyl písek, ale drť korálů a mušliček, jsme se doplahočili celí uvaření. Pláž se skrývala pod obřím krpálem, který já jsem musela stlačit, neb při pokusu o zabrždění se mi pod rukama sklápěla řidítka až pod rám a já měla tak trochu obavu, že bych z milého velocipédu mohla dost snadno spadnout! :)

Zdejší pláže jsou pro návštěvu a koupání asi nejlepší za odlivu, kdy se dá cachtat v zaplavených dírách ve skalnato kamenitém dně. Vlastně jsou to takový bazénky. My jsme však dorazili v době, kdy se teprve příliv měnil na odliv, takže jsme bazének žádný neobjevili. Smočili jsme se aspoň u břehu, kde jsme si lehli na dno, nechali se ošplouchávat a bylo nám blaze! :) (i já velký vodní živočich jsem si slastně chrochtala, když jsem se konečně smočila) :) O útesovou bariéru se tříštili vlny a voda, která se dostávala spodem do štěrbin po chvíli vystřikovala nahoru jako gejzíry, tak jsme měli o zábavu postaráno.

K večeři jsme si chtěli dát na Tonze zakoupenou konzervu tuňáka s nudlemi… škoda té porce pro dva, co jsme vyhodili. Tuňáčí kostičky a očička nás opravdu nenadchly a tuto kulinářsou lahůdku skutečně nikomu nedoporučujeme! :). Takže nezbylo než uvařit zbylé čínské nudle a dotlačit se banánama.